O nás

Virtuální procházka

Kdy, za kolik, kudy

Nenechte si ujít

Dotazovna

Výukové programy / Pracovní listy

Hry a soutěže

Fotogalerie

Naši procházku začneme na ploše velké několik desítek metrů čtverečních za centrálním letničkovým a trvalkovým záhonem, v těsné blízkosti Japonské zahrady, pod letitou třešní, která připomíná historii území v okolí kaple svaté Kláry ještě před založením botanické zahrady... Stojíte před sbírkou léčivých rostlin.

Expozice léčivých rostlin je členěna geograficky podle původního rozšíření rostlin, nebo podle místa jejich tradičního užívání. Přes 350 rostlinných druhů a odrůd ilustruje lidové pořekadlo, že „není rostlina, aby na něco nebyla“. Naleznete tu naše domácí druhy léčivek, léčivé rostliny Středomoří, léčivé rostliny severoamerických Indiánů, léčivé rostliny tradiční čínské a indické medicíny, Japonska a léčivé rostliny jižní Afriky. Společně podnikneme také malý exkurs do středověké lékárny, přesněji řečeno do středověkého kláštera, kde se léčivé rostliny nejen pěstovaly, ale také hojně užívaly. Ze speciálních kolekcí stojí za povšimnutí sbírka mát a vonných muškátů, samostatně představujeme vybrané druhy jedovatých rostlin.

 

Kdo nepil lipový čaj při nachlazení, nebo mátový čaj při zažívacích obtížích? Asi každý z nás okusil nálev, nebo odvar z nějaké léčivé rostliny, asi každý z nás občas sáhne po nějakém přírodním léku, léčivé rostlině. Ať už patříme mezi zapálené vyznavače fytoterapie, nebo jen občas a náhodně konzumujeme bylinkové čaje, měli bychom se držet některých zásad. Jakákoliv konzumace léčivých rostlin by neměla být dlouhodobá a nikdy bychom neměli překračovat terapeutické dávkování. V úvahu je třeba také brát vznik možných alergických reakcí (velmi často např. u heřmánku, nebo kopřivy), či nežádoucích interakcí s dalšími podávanými léčivy (zejména u starších pacientů). Fytoterapie je účinná zejména v počátečních stádiích onemocnění. U vážných stavů nemůže nahradit včasnou odbornou lékařskou pomoc. Velmi obezřetní musíme být také u malých dětí a těhotných žen, kdy je podávání mnohých léčivých rostlin kontraindikováno.

Mezi naše léčivé rostliny jsme zařadili rostliny původní v naší přírodě, ale také rostliny tradičně u nás pěstované, které jsou původní v jiných částech Evropy, především jižně od hranic České republiky. Sem náleží i samostatně zmíněná kolekce mát (Mentha sp.). Podrobněji se zastavíme u jitrocele kopinatého.

Jitrocel kopinatý (Plantago lanceolata L.) je vytvalá bylina. Z přízemní růžice úzce kopinatých listů vyrůstá lodyha, na jejímž konci vykvétá v období od května do října klas drobných květů. Běžně se s ním setkáváme na loukách a pastvinách, roste hojně v trávnících a na mezích. Je to prastará léčivá rostlina o jejíchž léčivých schopnostech vypovídá i české jméno. Bývalo spojováno s léčením onemocnění jater, nebo se schopností rychlého hojení ran. Jitrocel kopinatý poskytuje listovou drogu (Plantaginis folium ), sbírají se také semena (Plantaginis semen ). Listy sbíráme v letních měsících (červenec až srpen), semena dozrávají postupně v létě a na podzim. Jitrocel kopinatý obsahuje až 2 % glykosidu aukubínu, flavonidy, enzymy invertín, emulzín, sliz, pektinové látky, třísloviny, dále saponiny, hořčiny a kyselinu askorbovou. Obsahuje také minerální látky, především kyselinu křemičitou, soli vápníku a draslíku. Sliz obsažený v jitrocelové droze blahodárně působí při zánětech sliznice hltanu a dutiny ústní. Saponiny mají pozitivní vliv na odkašlávávní. Obou těchto vlastností se využívá při léčení zánětů horních cest dýchacích spojených s dráždivým kašlem. Často se pro zvýraznění účinku kombinuje jitrocelová droga s fenyklem, prvosenkou a tymiánem. Jitrocel působí povzbudivě na tvorbu žaludeční šťávy, používá se při léčbě žaludečních vředů. Při zánětlivých onemocněních střev se využívá protibakteriálního působení jitrocelu. Široké veřejnosti je známé používání jitrocelu na léčbu kožních onemocnění a ran. Této vlastnosti se také používá při léčbě hemoroidů i zánětů pochvy. Semena mají projímavé účinky. A víte, že jitrocel nejen léčí, ale také zahání hlad? Můžete ho zkusit smažit jako květenství černého bezu. Dobrou chut?!

 

Uprostřed plochy léčivých rostlin, pod mandloní, chráněná živým plůtkem ze zimostrázu(Buxus sp.) a bobkovišní (Prunus laurocerasus L.), vás zaujme „klášterní zahrada“. Je to pravidelná, pravoúhle členěná expozice připomínající nejen prostorovým uspořádáním, ale i sortimentem středověké klášterní zahrady. Evropské středověké kláštery jsou označovány za centra tehdejší vzdělanosti. Významnou roli hrály samozřejmě i v poznávání účinků léčivých rostlin, zdokonalování jejich užívání a v neposlední řadě také rozšíření jejich pěstování do obecného povědomí. Z dobových pramenů víme, že v klášterech se nepěstovaly pouze léčivé druhy, ale také okrasné rostliny pro výzdobu kostelů. Jejich výběr souvisel s křesťanskou symbolikou, často byl spojován s uctíváním Panny Marie. Většinou to byly bíle, červeně, popřípadě modře kvetoucí rostliny, jako např. růže (Rosa gallica L.), lilie (Lilium candidum L.), nebo hvozdík (Dianthus sp.). Dále se zde pěstovala zelenina a koření pro potřeby klášterní kuchyně, někdy také pro přípravu likérů. V naší klášterní zahrádce najdete proto vedle sebe např. pažitku, petržel, dále mateřídoušky, šalvěje, proskurník, myrtu a vavřín (poslední dvě rostliny pouze sezónně).

 

V klášterních zahradách jižní a jihozápadní Evropy se tradičně pěstoval rozmarýn lékařský (Rosmarinus officinalis L.). Znám už byl ale mnohem dříve. Ve starověku se pěstoval rozmarýn nejen jako léčivá rostlina, ale také jako koření a kadidlo. A protože jsme si tady udělali malou odbočku do historie, povíme si více o tom, k čemu se používal rozmarýn před staletími.  Botanické jméno rozmarýnu pochází z řečtiny a znamená v překladu „mořská rosa“. Asi proto, že rozmarýn ve své domovině rostl s oblibou na mořském pobřeží. Rozmarýn byl, a do dnešních dnů zůstal, symbolem lásky i smrti. Často je zmiňován motiv rozmarýnu i v lidové poezii a písních. Z Mathiolliho herbáře se dovídáme, že rozmarýnové dřevo bylo používáno také k výrobě louten. V 16. století byl rozmarýn známý jako prostředek proti žaludečním obtížím, onemocnění jater a sleziny. Používal se proti revmatismu, ale i pro posilnění. Rozmarýnový květ s chlebem a solí požívaný na lačno ostřil zrak. Rozmarýn byl samozřejmě i v našich zemích už ve středověku oblíbeným kořením, zvláště do nádivek. Mathiolli uvádí …“ libou vůni a velmi dobrou chuť přináší.“ Ale pozor! S rozmarýnem opatrně, do jídla jen pár lístků. A jako léčivou rostlinu ho raději nepoužívejte. Překročení terapeutických dávek může vyvolat vážné zdravotní komplikace. Zcela nevhodné je používání rozmarýnu u těhotných žen. Můžeme ho ale pěstovat jako atraktivní okrasnou rostlinu, která provoní naši zahradu. Na zimu ho ale přesuňte buď do chladného skleníku, nebo alespoň na chodbu, kde nemrzne.

 

Celá řada léčivých rostlin pocházející z oblasti Středomoří je u nás všeobecně známa, často jako oblíbené koření, spíše než léčivé rostliny v pravém slova smyslu. Většina z nás používá běžně v kuchyni šalvěj, fenykl, koriandr, méně známá je routa nebo brutnák.

Přivoňte si k tymiánu. Tymián obecný (Thymus vulgaris L.) můžeme považovat za typického představitele středomořských léčivek. U nás ho můžeme bez problémů celoročně pěstovat, v zimě je dobré rostliny chránit chvojím před promrznutím. Jméno tymián pochází prý z egyptského tham-thm. Staří Egypťané používali tymiánovou silici při balzamování mumií. Od starověku až do dnešních dnů patří tymián k oblíbenému koření. Používá se k ochucení omáček, pečeného masa, uzenin, ale také lihovin a likérů či ke konzervování ryb. V lékopisech se objevuje list tymiánu (Thymi folium) včetně květních zakončeních nebo celá nať (Thymi herba). Z obsahových látek hraje nejdůležitější roli bezesporu silice (do 3,5 %), která obsahuje především tymol, p-cymol, karvakrol, a-pinén, linalol, borneol a cineol. Dalšími obsahovými látkami jsou třísloviny, organické kyseliny, hořčiny, saponiny a flavonidové kyseliny.

List i nať tymiánu působí protibakteriálně jednak při přímém kontaktu při kloktání a vyplachování úst, ale i při vnitřním použití. Tak současně s antibakteriálním účinkem podporuje vylučování vnitřních sekretů a odkašlávání. Toho se využívá při zánětech dýchacích cest, především pokud je spojeno s nedostatečným vylučováním sekretů a při léčbě černého kašle. Tymiánová droga při vnitřním užití (především díky obsahu silice) zvyšuje vylučování žaludečních šťáv a reguluje složení střevní flóry. Vně se používá ve formě obkladů a koupelí při léčbě kožních onemocněních, ran, vředů apod. Osvěžující tymiánová koupel pak celkově povzbuzuje fyziologické funkce organismu. Pozor! Čistá silice nebo tymol jsou při vnitřním použití toxické už při terapeutických dávkách. Proto se nedoporučuje její vnitřní užívání.

 

Méně známý je proskurník lékařský (Althaea officinalis L.). Pochází ze Středomoří, u nás prochází severní hranice původního areálu. Původně u nás rostl pouze na jižní Moravě. Ovšem i na jiných místech, např. v Polabí a Poohří tvořil v minulosti takové porosty, že býval považován za původní druh naší květeny. Proskurník lékařský roste na vlhkých stanovištích, v pobřežních křovinách, na vlhkých loukách a pastvinách. Druhotně ho můžeme nalézt v obcích, podél komunikací a u návesních rybníků. Je to statná trvalka, může dorůstat až do výšky 180 cm. Celá rostlina je sametově chlupatá. Proskurník lékařský patřil k významným léčivým rostlinám už ve starověku. Byl považován za všemocný lék. Používal se při astmatu, proti úplavici, při příušnicích, byl oblíben také jako prostředek hojící rány. Na podzim či na jaře se sbírá kořen proskurníku, během léta se sbírá list a nať. Hlavní obsahovou látkou je sliz. V kořeni proskurníku je ho obsaženo až 35%. Dále kořen obsahuje 37% škrobu, 10 % glukózy, asparagin, betain, pektin, flavonidy a minerální látky. Listy obsahují slizu méně, do 10 %, dále pektin, organické kyseliny, flavonidy a stopy silice. Účinnost slizu v organismu je dána spíše fyzikálními vlastnostmi než chemickým složením. Slizovité látky tvoří na poškozených a podrážděných sliznicích ochrannou vrstvu, která brání působení bakteriálních toxinů, dráždivých látek z potravin apod. Ale pozor! Při podávání této drogy se může zhoršit i vstřebávání důležitých látek pro organismus, jako jsou například vitamíny. Droga se podává při dráždivém kašli, při zánětech horních cest dýchacích, při zánětech průdušek i jako podpůrný lék při léčbě angíny. Proskurník lékařský se používá také při zánětech močových cest a onemocnění trávicího traktu. Vně se používá při popálení či opaření , na hnisavé, špatně se hojící rány i při bércových vředech. Je součástí ústních vod a kloktadel.

  

Tradiční čínská medicína představuje prastarý medicínský systém, ve kterém hraje fytoterapie nezastupitelnou roli. Užívání léčivých rostlin se řídí mnoha pravidly, které jsou naprosto odlišné od našich zvyklostí. Např. léčivé druhy se nepoužívají samostatně, ale vždy ve směsích, které tvoří i několik desítek drog rostlinného, živočišného i minerálního původu. Je tedy zavádějící vytrhávat z tohoto systému jednotlivé druhy rostlin jak je to běžné v našem pojetí, nicméně zde se zmíníme podrobněji pouze o jediné léčivé rostlině, schizandře čínské (Schisandra chinensis) , někdy též zvané magnolka čínská, neboli limoník čínský. Schisandra čínská je pozůstatek třetihorní květeny (tzv. třetihorní relikt). Dnes roste podél řeky Amur, v Mandžusku, v severní Číně a v Japonsku. Schizandra byla poprvé zmíněna v čínském medicínském textu, který vznikl za pozdní dynastie Han (25 – 220). Do Evropy byla přivezena po roce 1850. Je to popínavá rostlina s nápadně velkými krémově zbarvenými květy, ze kterých dozrávají červené bobule připomínající rybíz. Mají osvěžující, zvláštní chuť. Jako rostlinná droga se používají vedle plodů také listy a celé výhony. Plody obsahují směs lignanů (schisandrin, deoschisandrin, schisandrin, gomisin A a N, ad.), dále silici, kyselinu citrónovou, jablečnou, vinnou, askorbovou, jantarovou, dále flavonidy, anthokyany a sacharidy. V semenech je obsažen vitamín C , volné mastné kyseliny a steroly. Má povzbudivé účinky na centrální nervovou činnost, stimuluje srdeční činnost, dýchání a cévní systém, zvyšuje krevní tlak, používá se také při léčbě depresivních stavů.

Dalšími zajímavými rostlinami tradiční čínské medicíny, které si můžete prohlédnout v naší kolekci je šišák bajkalský, eleuterokok ostnitý, nebo lékořice uralská.

 

 

Tradiční medicínský systém staré Indie se nazývá ajurvéda. Mezi nejvýznamější rostliny ajurvédy patří Withania somnifera, neboli ašvagandhá z čeledi lilkovitých. Je to polokeř, který u nás přezimuje pouze v chladném skleníku. Zajímavé jsou plody, které připomínají mochyni židovskou třešeň (oranžové lampiónky). Lesklá oranžová bobule je uzavřena v nafouklém vytrvalém kalichu. Pro obsah alkaloidů, fytosteroidů a glakosidů se sbírají kořeny a listy. Mají tonizující účinky, zvyšují vitalitu, používají se v rekonvalescenci.

Z dalších rostlin používaných v ajurvédě naleznete v naší sbírce např. ločidlo čertovo lejno (Ferula assa-foetida L.), ajowan (Carum copticum (L.) Benth. Et Hook. F. ex C.B.Clarke) a ajmud (Carum roxburghianum (DC.) Craib), nebo lékořici lysou (Glycyrrhiza glabra L.).

 

Mezi léčivé rostliny severoamerických Indiánů patří i libavka poléhavá (Gaultheria procumbens L.) z čeledi rostlin vřesovcovitých (Ericaceae). Rostlina byla pojmenována po Jeanu Francoisovi Gaulthierovi (1708 – 1756), botanikovi, který žil a pracoval v Kanadě. Je to nízký poléhavý keřík, jehož červené plody vytrvávají na rostlině celou zimu. Jsou silně aromatické a jedlé. Pokud se na plod podíváte zblízka, všimněte si morfologické zvláštnosti: kalich je za zralosti zveličelý, dužnatý a obklopuje vlastní, mnohem menší plod. Libavku poléhavou odpradávna sbírali a používali příslušníci mnoha kmenů severoamerických Indiánů. Z listů libavky připravovali Indiáni nejčastěji nálev, který užívali při bolestech hlavy, nachlazení, chřipce a revmatismu. Algonkinové z kanadského Quebecu dále používali obklady z celých rostlin, které přikládali nemocnému na hrudník, když byl nachlazen. Čerokézové vařily z kořenů libavky odvar, který užívali při chronických onemocněních žaludku. Delavarové (Oklahoma, Ontario) považovali libavku za tonikum a jako lék při onemocněních ledvin. Irokézové používali nálev z kořene proti tasemnici. Věřili také, že odvar, nebo nálev čistí krev a pomáhá léčit pohlavní choroby. Potawatomiové připravovali nálev z listů jako prostředek tlumící bolest v kříži a při revmatismu, nálev z listů pili také při horečkách. Z listů libavky se připravuje chutný čaj, který dnes nabízejí i naše čajovny. Severoameričtí domorodci sbírali plody jako lesní ovoce, nebo s nimi ochucovali nejrůznější pokrmy a nápoje. Plody se konzervovali nejčastěji sušením, a to jak celé čerstvé plody, tak např. Irokézové nejprve z plodů připravili kaši, kterou formovali do malých koláčků a následně sušili. Čerokézové žvýkali sušené listy libavky místo tabáku.

Olej získaný destilací fermentovaných čerstvých listů se používá při ochucování cukroví, žvýkaček, nealkoholických nápojů, bylinných čajů, zubních past a ústních vod. Obsahuje z 96 – 99% metylsalycilát. V čerstvých listech je obsaženo asi 0,5 až 0,8 hmotnostních % oleje. Olej získávaný z libavky je dnes ale většinou nahrazován buď syntetickým metylsalycilátem, nebo se získává z  pupenů a kůry břízy (Betula lenta). Olej má také repelentní účinky, odpuzuje hmyz. Vzhledem k obsahu metylsalycilátu může olej dráždit žaludek a vyvolávat žaludeční nevolnosti apod. Neměl by se podávat pacientům přecitlivělým na kyselinu salicylovou (aspirin).

 

Naproti vchodu do Japonské zahrady je v sezóně vystavována kolekce vonných pelargonií. Nejsou atraktivní velkými barevnými květy, ale vůní, resp. silicí, která se z mnohých druhů získává a dále zpracovává v parfumerii a při výrobě kosmetických přípravků. Z geraniové silice bylo izolováno více než 2000 složek. Obsahuje např. citronelol a geraniol. Zkuste lehce pomnout listy některých rostlin a vždy ucítíte intenzivní vůni. Je charakteristická pro jednotlivé druhy, nebo odrůdy a je mnohdy překvapivá, nečekaná. Např. Pelargonium tomentosum s úžasně chlupatými listy voní po mátě. V oblastech původního rozšíření jsou pelargonie považovány za léčivé rostliny. V jižní Africe, odkud pochází většina z více než   dvou set botanických druhů pelargonií, se používají především při léčbě zažívacích, dýchacích obtíží a v léčbě onemocnění kůže. Pelargonium betulinum podporuje trávení, Pelargonium antidysenterium se podává s citrónovou šťávou při onemocněních zažívacího ústrojí. Pelargonie mají uplatnění také v domorodé kuchyni. Listy Pelargonium acetosum chutnají příjemně kysele, a proto se pojídají buď čerstvé, nebo se přidávají do salátů, do zeleninových pokrmů a k dušenému masu. Hlíznaté kořeny Pelargonium rapaceum a Pelargonium triste se vaří jako brambory.

 

Rozdíl mezi jedovatými a léčivými rostlinami nemá ostrou hranici. Často záleží na způsobu užití a dávkování. Jsou však rostliny, které obsahují látky s vysokou farmakodynamickou aktivitou a patří výhradně do rukou specialisty. Je nebezpečné používat je při domácí laické léčbě. Dále řada rostlin, které označujeme jako jedovaté, patří mezi významné farmakologické suroviny, ze kterých se izolují důležité látky používané při výrobě léčiv. Některé rostliny se používaly v minulosti jako léčivé, ale pro nežádoucí vedlejší účinky se dnes už nepoužívají a z tohoto úhlu pohledu je řadíme mezi jedovaté. Můžete si prohlédnout náprstník vlnatý, durman obecný, lilek potměchuť, konvalinku vonnou, třemdavu bílou nebo vraní oko čtyřlisté. Zajímavou popínavou rostlinou je posed bílý (Bryonia alba L.). Má mohutné řepovité kořeny, kterými se v minulosti falšovaly kořeny mandragory. Přirozeně se vyskytuje v jihovýchodní Evropě a zasahuje areálem rozšíření až do střední Asie. Jeho dnešní výskyt u nás je druhotný a může být pozůstatkem dřívější kultury. Posed se totiž záměrně vysazoval kolem hospodářství, aby chránil zvířectvo před dravci, uřknutím a blesky. Pěstoval se také proto, že se věřilo, že z jeho kořene povstane živáček, který svému majiteli přinese štěstí a užitek. Obsahuje glykosid bryonin, bryonidin, triterpenické kukurbitaciny a další látky. Čerstvá šťáva může na kůži způsobovat dermatitidy a puchýře. Při vnitřním požití dochází k silné otravě, která může mít tragické následky.

 

Léčivé rostliny nás budou provázet i dále po celém areálu botanické zahrady. Kromě speciální expozice léčivek nalezneme v areálu botanické zahrady celou řadu zajímavých rostlin, které se historicky používaly také jako léčivé, nebo naopak stojí v popředí moderního farmakologického výzkumu dnes a jsou nadějí v léčení vážných chorob. Vyjmenujeme si alespoň některé z nich...

 

Jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba L.)

Jinan dvoulaločný je zajmavý nejen z hlediska léčivých účinků, ale také morfologického a vývojového. Jinan je totiž pozůstatkem druhohorní flóry a je proto označován jako „žijící fosílie“. Starobylost této dřeviny je patrná na první pohled. Listy mají charakteristický tvar, připomínající vějíř. Je to dvoudomá dřevina. Na samičích jednicích dozrávají dlouze stopkatá semena, která jsou často nesprávně označována za plody. Musíme mít na paměti, že jinan je rostlina nahosemenná! Semena jsou žlutá a za zralosti nepříjemně páchnou. Dnes roste jinan v přírodě na nevelkém území v jihovýchodní Číně. Historicky se pěstuje především při chrámech v Japonsku a Koreji, kde je uctíván jako posvátný. Do Evropy byl přivezen v roce 1730. Ve fytoterčapii se užívají především listy, které obsahují laktony ginkolidy A, B, C, dále flavonoidy a silici. Extrakt z listů zvašuje cirkulaci krve v mozku, chrání mozkové buňky před destrukcí volnými radikály, zabraňuje vzniku trombů. Používá se v prevenci předčasné senility, v prevenci demence, Alzheimerovy choroby.

Jinan dvoulaločný najdete v pinetu.

 

Ambroň západní (Liquidambar styraciflua L.)

Nad jezírkem, v blízkosti kolekce kosatců sibiřských roste strom původem z jihovýchodní části USA a střední Ameriky. Má dlanitě sečné listy a nápadně stopkatá plodenství. Balzám vytékající při poranění z tohoto stromu používali domorodí obyvatelé na rány a proti horečce. Při vykuřování zahání obtížný hmyz. Dnes se používá k parfémování tabáku.

 

Ocún jesenní (Colchicum autumnale L.)

Na podzim nemůžete u jezírka minout skupinu atraktivně kvetoucích ocúnů. Květy téměř přisedají pod zemí na hlízu, jsou bledě fialové, u kultivarů až růžové. Celá rostlina je jedovatá. Látky obsažené v semenech (alkaloidy kolchicín a demekolín) vykazují výrazné cytostatické působení. Demekolcín je méně toxický a používá se při léčbě zhoubných chorob krvetvorby. Otravy ocúnem byly pozorovány především u zvířat, které spásaly seno s ocúnových luk. Přesto, že kozy a ovce jsou proti otravě odolné, část nerozloženého kolchicinu může přecházet do jejich mléka. Jsou známy případy otravy dětí tímto mlékem.